Milovaný Osho,

Co jsi dělal v letech hned po osvícení?

To je obtížná otázka. Nejdříve následovalo veliké ticho, téměř neprolomitelné, jako by mysl přestala fungovat. Nezbývalo co dělat – jen pozorovat. Bylo to těžké pro mou rodinu a pro mé přátele. Zřejmě si mysleli, že jsem zešílel.

Má rodina se o mne vždy strachovala, měli obavy, že nejdu dobře vyšlapanou stezkou a že jdu směrem nebezpečných experimentů. Nebezpečí šílenství bylo pro ně nabíledni.

A když jsem přestal mluvit – lepší by bylo říct, že mluvení samo přestalo, nebyl jsem jeho partnerem – lidé by se mě ptali na otázky a já jsem nebyl schopen odpovědět ani na jednoduché otázky.

Téměř po dobu dvou let byla uvnitř obrovská radost. Venku se z toho stal velký problém. Lidé, kteří si mysleli, že se mi snaží pomoci, mě ve skutečnosti otravovali. Měli mě nechat o samotě. Ale obávali se, že upadnu ještě hlouběji do šílenství.

Mohli také cítit, že netrpím, že jsem neskutečně šťastný. Ale blázni jsou obvykle šťastní, málokdy trpí. Takže jim to nevyvracelo mé šílenství, ale naopak je to utvrzovalo v tom, že se se mnou musí něco udělat.

Přiváděli lidi, které považovali za moudré a já jsem byl v údivu, protože tito lidé nebyli ani v kategorii selského rozumu. Byli plni nesmyslů z písem.

Jen jeden muž, který byl znám jako moudrý, mne potkal v těchto dnech - a on byl ten jediný duševně zdravý člověk, kterého jsem potkal během dvou let mého ticha. Byl to zvláštní žebrák – zvláštní, protože ho respektovalo mnoho lidí, ale byl žebrák. Jediným jeho vlastnictvím byl jeden malý hrnek. Díky tomu hrnku mu říkali Magga Baba (mug – anglicky hrnek). Lidé házeli peníze anebo jídlo anebo cokoli jiného do jeho hrnku. A on nikdy nebránil nikomu vzít si z jeho hrnku anebo odnést věci, které mu dali lidé. Byl stejně ochoten k lidem, kteří mu chtěli peníze sebrat...
Jeden z mých strýců si myslel, že snad tento muž by mohl pomoci. On byl v tichu anebo někdy mluvil džiberiš. Nešlo rozumět tomu, co říká. Nikdo ani nemohl přijít na to, jakým jazykem mluví – nebyl to žádný jazyk. Byl jako malé dítě, které začíná mluvit poprvé – takové dítě říká a opakuje cokoli.

Ale tento muž měl magnetickou kvalitu. Během dešťů lehával pod plátěnou střechou před jeho obchodem. Několikrát jsem ho viděl a kdykoliv jsem ho viděl, tak se usmál – nebyl daleko od našeho domu. Jeho úsměv byl plný velkého pochopení.

A když si můj strýc řekl, že by bylo dobré přivést Magga Babu a „uvidět, co s ním udělá,“ tak Magga Babu přivedli. To jak ho dovedli, bylo také zvláštní – nemohli jste ho pozvat, protože on s nikým nemluvil. On by neřekl „ano“ či „ne.“ Prostě jsi si musel vzít rikšu a chytit ho. On by neodmítl. Alespoň třikrát byl ukraden, protože jeho následovníci z jiné vesnice ho prostě odvezli pryč. Posadili ho do rikši – a on byl ochoten, vůbec nevyvíjel odpor. Užil si tu cestu a dojel tam. Ale pak chyběl stovkám jeho následovníků tady.

A tak můj strýc jel s několika jeho kamarády a posadili Magga Babu do rikši a přivezli ho domů. Přiblížil se ke mně a zašeptal mi do ucha: „To je ono. A nedělej si starosti o ty ostatní lidi. Oni jsou všichni blázni.“ Možná, že to bylo úplně poprvé, co k někomu promluvil bez džiberiš.

Všichni se shlukli kolem. Byl to pro ně problém přijít na to, co se děje, protože Magga Baba jim neřekl, co zašeptal. Ale oni cítili jednu věc a to, že Magga Baba byl se mnou velmi šťastný. Objal mě a odešel.
To pomohlo mé rodině a přátelům: „Možná tu je něco, čemu nerozumíme.“ Ale jiní si mysleli, že oba jsme blázni: „On je starý blázen, který je slavný a teď tu má dalšího.“

Ale i tak to byla velká útěcha, že tu byl muž, který byl schopen mě pochopit. A díky jeho pochopení jsem začal pomalu mluvit – protože třeba může být pár lidí, kterým lze také pomoci. Možná, že jsou právě na prahu. Ale tak, jak jsem začal mluvit … Přišlo to stejně, jak přišlo před tím to ticho, jako by celý oceán ticha... Když jsem začal mluvit, byl to ten samý případ s mluvením. Najednou mysl začala fungovat a mluvil jsem neustále.

Lidé začali za mnou chodit, žádat o radu. Lidé za mnou chodili, abych mluvil k jejich shromáždění, na jejich konferenci, v jejich městě. Někdy jsem měl promluvy pět krát denně, téměř celý den, na různých setkáních, konferencích, univerzitách. A mé ticho nebylo dotknuto.

Mnoho let jsem cestoval sám po celé Indii a mluvil jsem k mnoha lidem. A pomalu, pomalu začaly problémy. Politici dostali strach. Nemohou tolerovat nikoho, kdo má moc nad milióny lidí. Pro politiky bylo obtížné sehnat alespoň pár lidi, kteří by je poslouchali a já jsem mluvil k stovkám tisícům lidí. To se pro ně stalo velikým problémem – pokud by se tento muž rozhodl pro politiku, stal by se pro ně velikým nebezpečím.

Osho: Cesta mystika, kap. 27, ot. 1